Na náměstí v Jílovém jsme vlezli do budovy muzea. Hodná paní z pokladny nám doporučila prohlédnout si zpřístupněnou štolu sv. Josefa a na osvěžení před další cestou místní cukrárnu. Dali jsme na její radu, protože většina snědla svačinu už ve vlaku a zmrzlinu měli v cukrárně velmi dobrou. U kostela na náměstí jsme našli začátek naučné stezky Jílovské zlaté doly, která nás měla dovést ke zmíněné štole.

  Ušli jsme 3 km krásnou mírně zvlněnou krajinou a po cestě jsme hledali permoníky. Žádného jsme nepotkali, ale bylo to asi tím, že se lidem radši moc neukazují. Ke štole jsme dorazili kolem jedné hodiny. Před vstupem jsme si oblékli bundy, protože v jeskyni je konstantní teplota 8°C. Každý nafasoval šedý hábit, abychom si nezamazali šaty a každý také dostal krásně žlutou přilbu. Přestože nám padaly, protože se nedaly utáhnout na správnou velikost, každý pak v úzké a nízké chodbě ocenil, že ji má. Jedině Pavel dostal protekční modrou a byl tak určen dělat zadní voj naší skupinky.

  S průvodcem jsme prošli celou štolu a někteří se podívali až na její úplný konec - úsek, kde vysekaná chodba končí postupným zužováním. Vpravo nad hlavami se nám táhla zlatá žíla, po níž zbyly ve skalním masivu "celíky", viděli jsme dvě slepé zatopené chodby, prošli jsme nízkým spojovacím tunelem do další štoly a samozřejmě vyslechli, jak se zlato vlastně rubalo. Nebylo to nic záviděníhodného - horník se nějak dostal do úzké štěrbiny ke zlatonosné žíle, v jedné ruce držel kahan a druhou kopal do skály. Další pak vynášel rudu ven ze štoly. Aby se skála dala dobře dobývat, zapálili u ní oheň a pak ji zchladili vodou. Když jsme vyšli na sluníčko, odevzdali jsme "hornickou výstroj" a pán z pokladny nám dal na památku několik razítek s permoníkem - tak přece jsme je našli!!!

  Od štoly jsme pokračovali po silnici podél potůčku. Prohlédli jsme si zdola Žampašský železniční most - evropský unikát vysoký 41,5 m provozovaný od roku 1900. Došli jsme k Sázavě k jezu Žampach, kde si Vlaďka zavzpomínala, jak se tu přesně před rokem "cvakla". Na řece byl stejně jako před rokem velký provoz, ale jez mezitím úplně přestavěli. Od řeky jsme zahnuli směrem k Jílovému, ale protože už bylo půl třetí, a ještě jsme neobědvali, hledali jsme nějaké příhodné občerstvení. Našli jsme neomylně. Dvůr se stolečky a židlemi, vedle v zahradě bazén a ideální nabídka. Někdo si dal párek, někdo klobásu a skoro všichni nakonec zmrzlinu. Sedělo se nám tam moc příjemně. Ale čas plynul, nebe se začalo zatahovat a byl pomalu čas se zvednout a dojít ještě asi 2 km na nádraží.

  K naší radosti přijel opět patrák a tak jsme se samozřejmě usadili do patra. Vlak měl zpoždění, čekali jsme ve stanici na příjezd protijedoucího. Nakonec jsme se rozjeli a cestou obdivovali krásnou přírodu kolem. Vrátili jsme se v půl šesté na nádraží Vršovice.

Lendulka