27. října -- 30. října 2001 |
Letošní část našeho každoročního poznávání Šumavy pokračovala na Chodsku. Bydleli jsme na zámečku v Trhanově v areálu školy v přírodě.
Bylo to sice ve třetím patře, ale s příslušenstvím na pokoji. Vyjížděli jsme v sobotu ráno z pražského Hlavního nádraží a kupodivu bez obvyklých potíží s Českými drahami jsme kolem jedné hodiny přijeli do Trhanova akorát na oběd.
Po lehkém odpočinku jsme se vydali na prohlídku okolí. Hned u první vesnice se někteří na chvíli přenesli do Prahy, protože vesnice nesla jméno Chodov. V Chodově jsme si prohlédli dvě památná chráněná roubená stavení. Pak jsme přes louku došli na zelenou značku, která nás dovedla zpět do Trhanova. Protože byl v budově k dispozici ping pong a Vláďa s Radkem přivezli kytary, bylo o večerní zábavu postaráno. V půl desáté konečně dorazil i Jirka, kterého pracovní povinnosti zdržely v Praze.
Odpoledne jsme se šli podívat na Výhledy, přestože počasí neslibovalo, že nahoře na kopci uvidíme něco jiného než nízkou oblačnost. Když jsme se vyškrábali nahoru, začalo pršet. Výhled tedy nebyl žádný, ale k naší radosti byla otevřena restaurace, kde jsme se pohodlně uvelebili ve velmi příjemném prostředí a při kávě a poháru jsme přečkali nejhorší slejvák. Cestou na večeři stále pršelo a protože se v noci měnil letní čas na středoevropský, brzy se setmělo. Na večeři jsme přišli pěkně promočení, ale přes noc nám stačilo všechno uschnout. Ten večer jsme se shromáždili na pokoji u kluků, abychom si společně zazpívali a mimo jiné jsme se také dozvěděli, kým byl podle jistého počítačového programu každý z nás v minulém životě. Převažovali pradleny a myslivci, ale místa a časy se měnily - např. Fidži, Yucon a rok 850 nebo 1743. Zajímavé bylo, že se zpravidla lišilo pohlaví.
V úterý dopoledne měli všichni sílu už jen na malou procházku, bylo nutné také zabalit a trochu poklidit. Po obědě se všichni přesunuli na nádraží a vlakem se vydali na dlouhou cestu domů. Na trase do Domažlic byla jako na cestě tam výluka, takže si všichni cestující museli přesednout na dvě stanice do autobusu. Přesedání bylo na celé cestě celkem pět a vlak z Plzně do Prahy měl půlhodinové zpoždění. Po půl sedmé jsme ale v pořádku dojeli na Hlavní nádraží a jedny podzimky nám zase skončily... Lendulka |
Cílem nedělního dopoledního pochodu byl pomník Jana Sladkého Koziny na Hrádečku a jeho domek v Újezdě. Na Hrádeček to byl pěkný strmý výstup a bohužel počasí k nám nebylo moc vlídné. Od rána bylo zataženo a po cestě dolů do Újezdu chvíli pršelo. Dům v Újezdě, kde žil slavný vůdce Chodů při jejich povstání, byl předělán na muzeum. Dozvěděli jsme se něco o chodské historii, prohlédli jsme si chodské kroje a poseděli v klasické chodské světnici. Někteří si koupili fanfrnoch - hrnec potažený kůží, v jehož středu jsou koňské žíně, za které se tahá a nástroj vydává typické zvuky. Je to jeden z klasických chodských nástrojů.
V pondělí jsme se za větrného počasí vypravili do Klenčí p. Čerchovem. Šli jsme po cestě, kde byl v obou směrech zákaz vjezdu, ale místní řidiči tyto značky zcela igonorovali. V městečku jsme si prohlédli obchod s krásnou chodskou keramikou a koupili něco malého na zub. Odpoledne jsme jeli autobusem do Domažlic. Počasí stále nebylo nic moc, ale ve městě to ani nevadilo. Obešli jsme celé náměstí a na chvíli poseděli v kavárně. Protože Lendulka už odjížděla do Prahy, všichni ji šli vyprovodit k vlaku. Ostatní odjeli asi čtvrt hodiny po ní do Trhanova.